Popis
Kostel Santa Maria Antica je malý románský kostel v historickém centru Verony, v rohu náměstí Piazza dei Signori, vedle scaligerských hrobek. Byla to kaple Scaligerů, pánů města, a hned ji poznáte podle hrobky nad portálem.
Tou hrobkou je sarkofág Cangranda I. della Scala, nejslavnějšího z veronských pánů, nad bočním vstupním portálem. Stojí v trojlaločném oblouku a na vrcholu má jezdeckou sochu panovníka, připisovanou Giovannimu di Rigino: to, co vidíte, je kopie, originál je v muzeu v Castelvecchiu.
Hned vedle jsou scaligerské hrobky, monumentální rodová hrobka, postavená ve třináctém a čtrnáctém století. Ukrývají sarkofágy Mastina I., Alberta I., Bartolomea I., Cangranda II., Bartolomea II. a monumentálnější sarkofágy Mastina II. a Cansignoria.
Zvenčí je kostel ukrytý mezi budovami a průčelí je špatně vidět. Víc na očích je severní bok z pravidelně se střídajících vrstev tufu a cihel, jako u mnoha románských kostelů ve Veroně.
Uvnitř je přítmí. Tři lodě odděluje dvojice řad po pěti sloupech s hranatými hlavicemi, jako velké kostky bez zvířecích nebo listových ozdob. Trochu světla sem proniká úzkými střílnami ve zdech z pruhů tufu a cihel.
Na hlavním oltáři je obraz Zasvěcení Ježíše v chrámu, připisovaný Antoniu Giarolovi. Z první stavby zůstaly kus ciboria zazděný ve stěně a zlomek mozaiky z bílých a černých kamínků.
Kostel je starší než Scaligerové. Vznikl v letech 744–745 pro ženský klášter, který založily dvě sestry germánského původu, Auctonda a Natalia, vedle dvora langobardských králů.
V roce 1117 zemětřesení langobardský kostel zničilo. Byl znovu postaven v románském slohu a 11. listopadu 1185 ho vysvětil aquilejský patriarcha.
V sedmnáctém století se interiér zaplnil barokními štuky. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století je restaurace odstranila, aby se vrátil středověký vzhled: zásah byl velmi sporný, protože některé rekonstrukce mohly být svévolné.
Tou hrobkou je sarkofág Cangranda I. della Scala, nejslavnějšího z veronských pánů, nad bočním vstupním portálem. Stojí v trojlaločném oblouku a na vrcholu má jezdeckou sochu panovníka, připisovanou Giovannimu di Rigino: to, co vidíte, je kopie, originál je v muzeu v Castelvecchiu.
Hned vedle jsou scaligerské hrobky, monumentální rodová hrobka, postavená ve třináctém a čtrnáctém století. Ukrývají sarkofágy Mastina I., Alberta I., Bartolomea I., Cangranda II., Bartolomea II. a monumentálnější sarkofágy Mastina II. a Cansignoria.
Zvenčí je kostel ukrytý mezi budovami a průčelí je špatně vidět. Víc na očích je severní bok z pravidelně se střídajících vrstev tufu a cihel, jako u mnoha románských kostelů ve Veroně.
Uvnitř je přítmí. Tři lodě odděluje dvojice řad po pěti sloupech s hranatými hlavicemi, jako velké kostky bez zvířecích nebo listových ozdob. Trochu světla sem proniká úzkými střílnami ve zdech z pruhů tufu a cihel.
Na hlavním oltáři je obraz Zasvěcení Ježíše v chrámu, připisovaný Antoniu Giarolovi. Z první stavby zůstaly kus ciboria zazděný ve stěně a zlomek mozaiky z bílých a černých kamínků.
Kostel je starší než Scaligerové. Vznikl v letech 744–745 pro ženský klášter, který založily dvě sestry germánského původu, Auctonda a Natalia, vedle dvora langobardských králů.
V roce 1117 zemětřesení langobardský kostel zničilo. Byl znovu postaven v románském slohu a 11. listopadu 1185 ho vysvětil aquilejský patriarcha.
V sedmnáctém století se interiér zaplnil barokními štuky. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století je restaurace odstranila, aby se vrátil středověký vzhled: zásah byl velmi sporný, protože některé rekonstrukce mohly být svévolné.