Popis
Palazzo della Gran Guardia je velký palác, započatý v sedmnáctém století a dokončený teprve v roce 1853, který uzavírá jižní stranu náměstí Piazza Bra ve Veroně, naproti Aréně. Má dlouhou, 86 metrů dlouhou lodžii a průčelí, které obstojí v srovnání s římským amfiteátrem vzdáleným několik desítek metrů.
V přízemí je lodžie o třinácti arkádách na mohutných pilířích s rustikou, uzavřená po stranách dvěma plnými stěnami s malými okny. V hlavním patře se otevírá patnáct prosklených polí s dvojitými sloupy.
Ta prosklená pole nejsou všechna stejná: dvě krajní jsou užší, osm mezilehlých má trojúhelníkové a křivočaré štíty, pět středních je obloukových a mnohem větších. Uprostřed nad hlavním patrem se zvedá atika, která osvětluje sál dvojité výšky.
Architekt Domenico Curtoni se musel vypořádat s nepříjemným sousedem, Arénou. Použil jiný jazyk než amfiteátr, ale navrhl palác, který jeho váhu vyvažoval. Spolu s Teatro Filarmonico, dalším svým dílem vedle, přetvořil podobu náměstí.
Dlouho se projekt připisoval Michele Sanmichelimu, který však zemřel dávno před zahájením prací. Historik Giovambattista Da Persico si také všiml, že průčelí má některé nepravidelnosti, které nemohly být od něj, a uvedl jméno Curtoniho, vyrostlého v dílně Sanmicheliho.
Vznikl z velmi konkrétní potřeby: místa, kde se za deště dělá přehlídka vojáků. Požádal o to dóžete 26. září 1609 benátský kapitán Verony Giovanni Mocenigo. Povolení přišlo 30. prosince.
V roce 1614 došly peníze a stavba se zastavila. V roce 1639 požádala veronská obec o ponechání deseti tisíc dukátů z daní, aby mohla pokračovat, ale Benátky odmítly. Zůstala tak nedokončená východní strana hlavního patra, od devátého okna.
V roce 1808 přešel palác na obec s povinností dokončit ho do tří let a udělat z něj sídlo správy. Stavba se znovu otevřela až v roce 1819, už za Rakušanů, pod vedením Giuseppe Barbieriho, a bylo vybudováno monumentální schodiště.
Práce byly pozastaveny v roce 1848, kdy budovu obsadili habsburští vojáci kvůli první válce za nezávislost. Pokračovaly hned poté a v květnu 1853 proběhla závěrečná kolaudace.
V přízemí je lodžie o třinácti arkádách na mohutných pilířích s rustikou, uzavřená po stranách dvěma plnými stěnami s malými okny. V hlavním patře se otevírá patnáct prosklených polí s dvojitými sloupy.
Ta prosklená pole nejsou všechna stejná: dvě krajní jsou užší, osm mezilehlých má trojúhelníkové a křivočaré štíty, pět středních je obloukových a mnohem větších. Uprostřed nad hlavním patrem se zvedá atika, která osvětluje sál dvojité výšky.
Architekt Domenico Curtoni se musel vypořádat s nepříjemným sousedem, Arénou. Použil jiný jazyk než amfiteátr, ale navrhl palác, který jeho váhu vyvažoval. Spolu s Teatro Filarmonico, dalším svým dílem vedle, přetvořil podobu náměstí.
Dlouho se projekt připisoval Michele Sanmichelimu, který však zemřel dávno před zahájením prací. Historik Giovambattista Da Persico si také všiml, že průčelí má některé nepravidelnosti, které nemohly být od něj, a uvedl jméno Curtoniho, vyrostlého v dílně Sanmicheliho.
Vznikl z velmi konkrétní potřeby: místa, kde se za deště dělá přehlídka vojáků. Požádal o to dóžete 26. září 1609 benátský kapitán Verony Giovanni Mocenigo. Povolení přišlo 30. prosince.
V roce 1614 došly peníze a stavba se zastavila. V roce 1639 požádala veronská obec o ponechání deseti tisíc dukátů z daní, aby mohla pokračovat, ale Benátky odmítly. Zůstala tak nedokončená východní strana hlavního patra, od devátého okna.
V roce 1808 přešel palác na obec s povinností dokončit ho do tří let a udělat z něj sídlo správy. Stavba se znovu otevřela až v roce 1819, už za Rakušanů, pod vedením Giuseppe Barbieriho, a bylo vybudováno monumentální schodiště.
Práce byly pozastaveny v roce 1848, kdy budovu obsadili habsburští vojáci kvůli první válce za nezávislost. Pokračovaly hned poté a v květnu 1853 proběhla závěrečná kolaudace.