Popis
Giardino Giusti je jednou z nejznámějších italských zahrad pozdní renesance, ukrytá za rodinným palácem ve čtvrti Veronetta ve Veroně. Cypřišová alej stoupá ke grotě a vyhlídkové terase nad městem.
Spodní část je velký parter s geometrickými záhony, který cypřišová alej dělí na dvě poloviny a míří přímo k úpatí kopce. Najdete tu fontány, sochy a labyrint z buxusových živých plotů: ne ten ze šestnáctého století, ale jednodušší verzi, kterou v roce 1786 překreslil architekt Luigi Trezza.
Na konci aleje vede cihlové schodiště ke grotě genia loci. Zvenčí vypadá jako malý chrám se sloupy a přerušeným štítem; uvnitř je to opravdová jeskyně vyhloubená v tufu, s valenou klenbou a třemi výklenky. Kdysi byla vykládána mušlemi, korály a perletí a vodní hrátky měly bavit hosty.
Nad grotou bdí obří maskaron, připisovaný Bartolomeovi Ridolfimu. Podle tradičního vyprávění mu z úst mohly šlehat plameny.
Výš, na druhé terase, se svah kopce otevírá čtyřmi umělými grotami. Věž s točitým schodištěm vede do nejvyšší části zahrady, na belvedér: balkon s balustrádou přímo nad maskaronem a vedle něj malý pavilon s lodžií.
Odtud je Verona vidět shora, mezi střechami a zvonicemi: druhé vyhlídkové místo nad městem.
Než se z ní stala reprezentativní zahrada, byl to však pracovní dvůr. Giustiové, rodina, která přišla z Toskánska koncem třináctého století, byli barvíři vlny. V roce 1406 koupil Provolo Giusti pozemek vedle staré via Postumia: vařily se tu kotle s barvivem a rozvěšovalo se sukno k usušení.
V šestnáctém století Agostino Giusti proměnil tuto dílnu ve vizitku rodu. Staré budovy podél ulice spojil a přestavěl na palác s podloubím o šesti arkádách a za ním navrhl zahradu podle tehdejší módy.
Druhá světová válka ji těžce zasáhla: po válce byla spousta rostlin vyvrácených nebo polámaných. Péče o zeleň v poválečných letech jí z velké části vrátila dřívější krásu.
Spodní část je velký parter s geometrickými záhony, který cypřišová alej dělí na dvě poloviny a míří přímo k úpatí kopce. Najdete tu fontány, sochy a labyrint z buxusových živých plotů: ne ten ze šestnáctého století, ale jednodušší verzi, kterou v roce 1786 překreslil architekt Luigi Trezza.
Na konci aleje vede cihlové schodiště ke grotě genia loci. Zvenčí vypadá jako malý chrám se sloupy a přerušeným štítem; uvnitř je to opravdová jeskyně vyhloubená v tufu, s valenou klenbou a třemi výklenky. Kdysi byla vykládána mušlemi, korály a perletí a vodní hrátky měly bavit hosty.
Nad grotou bdí obří maskaron, připisovaný Bartolomeovi Ridolfimu. Podle tradičního vyprávění mu z úst mohly šlehat plameny.
Výš, na druhé terase, se svah kopce otevírá čtyřmi umělými grotami. Věž s točitým schodištěm vede do nejvyšší části zahrady, na belvedér: balkon s balustrádou přímo nad maskaronem a vedle něj malý pavilon s lodžií.
Odtud je Verona vidět shora, mezi střechami a zvonicemi: druhé vyhlídkové místo nad městem.
Než se z ní stala reprezentativní zahrada, byl to však pracovní dvůr. Giustiové, rodina, která přišla z Toskánska koncem třináctého století, byli barvíři vlny. V roce 1406 koupil Provolo Giusti pozemek vedle staré via Postumia: vařily se tu kotle s barvivem a rozvěšovalo se sukno k usušení.
V šestnáctém století Agostino Giusti proměnil tuto dílnu ve vizitku rodu. Staré budovy podél ulice spojil a přestavěl na palác s podloubím o šesti arkádách a za ním navrhl zahradu podle tehdejší módy.
Druhá světová válka ji těžce zasáhla: po válce byla spousta rostlin vyvrácených nebo polámaných. Péče o zeleň v poválečných letech jí z velké části vrátila dřívější krásu.