Popis
Ponte Pietra je nejstarší most Verony přes Adiži a jediný, který zbyl z římských dob. Spojuje historické centrum s pahorkem San Pietro, s pěti oblouky z kamene a cihel, které vyprávějí o třech epochách najednou.
Nejlépe je prohlédnout si oblouky jeden po druhém. Dva směrem k venkovu jsou římské, z velkých bloků kamene z Valpolicelly, uložených bez malty. Věž na břehu a sousední oblouk jsou scaligerské, z cihel. Dva uprostřed, s velkým kruhem, jsou benátské, přestavěné fra Giocondem.
Nenechte si ujít říční božstvo vytesané na klenáku druhého římského oblouku: dokazuje, že byl most restaurován v císařské době. A okénka nad pilíři: umožňovala odtok vody za velkých vod a zároveň dávala obloukům rytmus.
Tento most je starší než ulice kolem něj. Když se Verona v roce 89 př. n. l. stala kolonií a byla znovu postavena uvnitř ohybu Adiže s ulicemi v šachovnicovém uspořádání, most už stál. Proto není orientován jako římské ulice.
To místo není náhodné. Od pravěku tu byl brod, na počátku samotného města: řeka se zužuje na 92 metrů a proud po širokém ohybu ztrácí sílu. První dřevěný most vznikl pro via Postumia v roce 148 př. n. l.; pak přišel kamenný.
Jeho život byl všechno, jen ne klidný. Povodně a částečná zřícení následovaly v letech 1007, 1153, 1232 a 1239. V roce 1298 nechal Alberto della Scala restaurovat věž směrem k městu a znovu postavit sousední oblouk; v roce 1368 na něm Cansignorio vybudoval akvadukt, který přiváděl vodu do domů v centru a ke kašně Madonna Verona na Piazza delle Erbe.
Na mostě stály i dřevěné domky převozníků a mlynářů, krámky a hostince. Domky byly odstraněny na počátku devatenáctého století, protože se nehodily k majestátnosti památky.
Nejtěžší rána přišla 24. dubna 1945: ustupující Němci ho vyhodili do vzduchu a zůstal stát jen oblouk směrem k městu. Památkář Piero Gazzola se rozhodl obnovit ho tak, jak byl a kde byl.
Z řeky byly vyzdviženy původní bloky: 529 se vrátilo na své místo, 379 jich bylo přidáno, z toho 169 získaných z přepracovaného původního materiálu. Práce skončily 3. března 1959.
Nejlépe je prohlédnout si oblouky jeden po druhém. Dva směrem k venkovu jsou římské, z velkých bloků kamene z Valpolicelly, uložených bez malty. Věž na břehu a sousední oblouk jsou scaligerské, z cihel. Dva uprostřed, s velkým kruhem, jsou benátské, přestavěné fra Giocondem.
Nenechte si ujít říční božstvo vytesané na klenáku druhého římského oblouku: dokazuje, že byl most restaurován v císařské době. A okénka nad pilíři: umožňovala odtok vody za velkých vod a zároveň dávala obloukům rytmus.
Tento most je starší než ulice kolem něj. Když se Verona v roce 89 př. n. l. stala kolonií a byla znovu postavena uvnitř ohybu Adiže s ulicemi v šachovnicovém uspořádání, most už stál. Proto není orientován jako římské ulice.
To místo není náhodné. Od pravěku tu byl brod, na počátku samotného města: řeka se zužuje na 92 metrů a proud po širokém ohybu ztrácí sílu. První dřevěný most vznikl pro via Postumia v roce 148 př. n. l.; pak přišel kamenný.
Jeho život byl všechno, jen ne klidný. Povodně a částečná zřícení následovaly v letech 1007, 1153, 1232 a 1239. V roce 1298 nechal Alberto della Scala restaurovat věž směrem k městu a znovu postavit sousední oblouk; v roce 1368 na něm Cansignorio vybudoval akvadukt, který přiváděl vodu do domů v centru a ke kašně Madonna Verona na Piazza delle Erbe.
Na mostě stály i dřevěné domky převozníků a mlynářů, krámky a hostince. Domky byly odstraněny na počátku devatenáctého století, protože se nehodily k majestátnosti památky.
Nejtěžší rána přišla 24. dubna 1945: ustupující Němci ho vyhodili do vzduchu a zůstal stát jen oblouk směrem k městu. Památkář Piero Gazzola se rozhodl obnovit ho tak, jak byl a kde byl.
Z řeky byly vyzdviženy původní bloky: 529 se vrátilo na své místo, 379 jich bylo přidáno, z toho 169 získaných z přepracovaného původního materiálu. Práce skončily 3. března 1959.