Popis
Ponte Scaligero, neboli most Castelvecchio, je opevněný most z červených cihel a kamene přes řeku Adiži ve Veroně, hned vedle hradu, podle něhož se jmenuje. Je dlouhý přes 120 metrů a přejdete ho jen pěšky.
Není to obyčejný most: je součástí pevnosti. Z obou stran ho chrání zdi se zuby ve tvaru vlaštovčích ocasů, s ochozy a střílnami, a směrem k městu ho kryje mohutná hlavní věž hradu. Na druhé straně stávala věž, kterou Francouzové v devatenáctém století ořezali.
Nejvíc stojí za pozornost největší oblouk, široký téměř 49 metrů, s dvěma menšími po stranách o šířce 29 a 24 metrů. Podle některých badatelů byl v době stavby nejširší v Evropě. Tři oblouky jsou různé, protože byly navrženy s ohledem na proudy Adiže v tomto ohybu řeky.
Když si prohlédnete dva velké pilíře s pětibokým půdorysem, obrácené proti proudu jako příď lodi, pochopíte, jak byl pevný. Ten větší zdobilo patnáct korintských hlavic a zlomky římských reliéfů, znovu použité jako stavební materiál.
Jeho příběh začíná strachem. Cangrande II. della Scala ho nechal postavit v letech 1354 až 1356, aby svému hradu zajistil únikovou cestu směrem do Tyrol pro případ, že by se některá z nepřátelských frakcí ve městě vzbouřila.
Proto po něm po staletí chodili jen vojáci. Veroňané ho mohli překročit teprve koncem devatenáctého století, kdy se Verona stala součástí Italského království a vojenská omezení začala padat.
Pak přišel 24. duben 1945: ustupující Němci vyhodili do vzduchu všechny mosty ve městě. Pilíře částečně odolaly a Verona se rozhodla postavit ho znovu, jak býval, místo aby stavěla nový.
Práce trvaly do roku 1951. Koryto Adiže se vyčistilo od sutin a nepoškozené bloky se vrátily na své místo díky fotografiím a zaměřením pořízeným krátce před zničením.
Poškozené kameny nahradil kámen ze stejného středověkého lomu v San Giorgio di Valpolicella. Nové cihly pocházely z demolic a cihelen z Verony a Mantovy.
V jedné věci jsou prameny opatrné: jméno projektanta neznáme. Dokument z roku 1495 jmenuje jakéhosi Guglielma Bevilacquu, hrdinu jedné legendy: Cangrande II. mu prý daroval meč, o němž se věřilo, že patřil svatému Martinovi.
Není to obyčejný most: je součástí pevnosti. Z obou stran ho chrání zdi se zuby ve tvaru vlaštovčích ocasů, s ochozy a střílnami, a směrem k městu ho kryje mohutná hlavní věž hradu. Na druhé straně stávala věž, kterou Francouzové v devatenáctém století ořezali.
Nejvíc stojí za pozornost největší oblouk, široký téměř 49 metrů, s dvěma menšími po stranách o šířce 29 a 24 metrů. Podle některých badatelů byl v době stavby nejširší v Evropě. Tři oblouky jsou různé, protože byly navrženy s ohledem na proudy Adiže v tomto ohybu řeky.
Když si prohlédnete dva velké pilíře s pětibokým půdorysem, obrácené proti proudu jako příď lodi, pochopíte, jak byl pevný. Ten větší zdobilo patnáct korintských hlavic a zlomky římských reliéfů, znovu použité jako stavební materiál.
Jeho příběh začíná strachem. Cangrande II. della Scala ho nechal postavit v letech 1354 až 1356, aby svému hradu zajistil únikovou cestu směrem do Tyrol pro případ, že by se některá z nepřátelských frakcí ve městě vzbouřila.
Proto po něm po staletí chodili jen vojáci. Veroňané ho mohli překročit teprve koncem devatenáctého století, kdy se Verona stala součástí Italského království a vojenská omezení začala padat.
Pak přišel 24. duben 1945: ustupující Němci vyhodili do vzduchu všechny mosty ve městě. Pilíře částečně odolaly a Verona se rozhodla postavit ho znovu, jak býval, místo aby stavěla nový.
Práce trvaly do roku 1951. Koryto Adiže se vyčistilo od sutin a nepoškozené bloky se vrátily na své místo díky fotografiím a zaměřením pořízeným krátce před zničením.
Poškozené kameny nahradil kámen ze stejného středověkého lomu v San Giorgio di Valpolicella. Nové cihly pocházely z demolic a cihelen z Verony a Mantovy.
V jedné věci jsou prameny opatrné: jméno projektanta neznáme. Dokument z roku 1495 jmenuje jakéhosi Guglielma Bevilacquu, hrdinu jedné legendy: Cangrande II. mu prý daroval meč, o němž se věřilo, že patřil svatému Martinovi.