Popis
Porta Borsari je římská brána Verony, na konci ulice corso Porta Borsari: průčelí z bílého kamene, vysoké asi 13 metrů, se dvěma oblouky a dvěma řadami oken je vše, co zbylo z hlavního vchodu římské Verony.
To, co vidíte, je průčelí z bílého kamene z Valpantena. V dolním podlaží jsou dva velké oblouky, každý orámovaný dvěma polosloupy s korintskou hlavicí, kladím a štítem.
Nahoře se rozvíjejí další dvě podlaží, každé se šesti okny orámovanými jemnou výzdobou. V prvním patře mají dvě prostřední okna malé edikuly; ve druhém jsou mezi sloupky. Účinek je bohatý a barevný, zamýšlený pro vchod, který měl působit dojmem.
Na architrávu se čte nápis Gallienův, císaře, který v roce 265 n. l. nechal zasáhnout do městských hradeb. Nebyla to skutečná přestavba, ale obnova s rozšířením.
Strana směrem k městu naproti tomu zmizela úplně. Ta směrem k venkovu je jediná, která zbyla, a byla restaurována v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století: nejvíce poškozené části se zpevnily a odkryté povrchy pokryly olověnými deskami proti zatékání vody.
Pro Římany to byl hlavní vchod: kdo přicházel po via Postumia, ocitl se na hlavní ulici decumanus maximus. Tehdy se jmenovala Porta Iovia, protože byla zasvěcena Jupiterovi, jako nedaleký chrám Jupitera Lustrála.
Dnešní jméno pochází ze středověku, kdy tu pracovali bursarii, výběrčí, kteří vybírali cla na zboží vstupující i vystupující.
Původní brána byla cihlová, postavená v druhé polovině prvního století př. n. l. spolu s hradbami. Měla čtvercový půdorys s vnitřním nádvořím, kde se cestující zastavovali a kontrolovali, a směrem k venkovu dvě vysoké věže.
V první polovině prvního století n. l. chtělo město zkrásnět. Brána byla obložena bílým kamenem, s novými průčelími na straně fóra a na straně venkova. Kousek odtud byla i poštovní stanice s těmi, kdo řídili dopravu pro veřejnou správu.
V renesanci bránu studovali Giovanni Caroto a Andrea Palladio, ale nelíbila se všem: Sebastiano Serlio ji nepovažoval za hodnou toho, aby se objevila v jeho díle.
To, co vidíte, je průčelí z bílého kamene z Valpantena. V dolním podlaží jsou dva velké oblouky, každý orámovaný dvěma polosloupy s korintskou hlavicí, kladím a štítem.
Nahoře se rozvíjejí další dvě podlaží, každé se šesti okny orámovanými jemnou výzdobou. V prvním patře mají dvě prostřední okna malé edikuly; ve druhém jsou mezi sloupky. Účinek je bohatý a barevný, zamýšlený pro vchod, který měl působit dojmem.
Na architrávu se čte nápis Gallienův, císaře, který v roce 265 n. l. nechal zasáhnout do městských hradeb. Nebyla to skutečná přestavba, ale obnova s rozšířením.
Strana směrem k městu naproti tomu zmizela úplně. Ta směrem k venkovu je jediná, která zbyla, a byla restaurována v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století: nejvíce poškozené části se zpevnily a odkryté povrchy pokryly olověnými deskami proti zatékání vody.
Pro Římany to byl hlavní vchod: kdo přicházel po via Postumia, ocitl se na hlavní ulici decumanus maximus. Tehdy se jmenovala Porta Iovia, protože byla zasvěcena Jupiterovi, jako nedaleký chrám Jupitera Lustrála.
Dnešní jméno pochází ze středověku, kdy tu pracovali bursarii, výběrčí, kteří vybírali cla na zboží vstupující i vystupující.
Původní brána byla cihlová, postavená v druhé polovině prvního století př. n. l. spolu s hradbami. Měla čtvercový půdorys s vnitřním nádvořím, kde se cestující zastavovali a kontrolovali, a směrem k venkovu dvě vysoké věže.
V první polovině prvního století n. l. chtělo město zkrásnět. Brána byla obložena bílým kamenem, s novými průčelími na straně fóra a na straně venkova. Kousek odtud byla i poštovní stanice s těmi, kdo řídili dopravu pro veřejnou správu.
V renesanci bránu studovali Giovanni Caroto a Andrea Palladio, ale nelíbila se všem: Sebastiano Serlio ji nepovažoval za hodnou toho, aby se objevila v jeho díle.